www.listyjm.cz

Koncem listopadu Václav Bartoš oslavil 84. narozeniny. I dnes si ale pravidelně obouvá cyklistické tretry, nahazuje kolo na rameno a vydává se na padesátikilometrovou túru. S cyklistikou začal v jedenačtyřicátém v SK Židenice. Nechyběl na startu prvního Závodu míru, který se jel tehdy ještě bez jakékoliv technické podpory. Například galusky se vozily na ramenech obtočené kolem krku. Mezi světovými, tedy i olympijskými závodníky proslul Bartoš také jako výrobce kožených přileb, svého druhu nedostatkového zboží. A bez nich se na start nesmělo.

Přilbu vyráběl celý den a přišla na sto korun. Dnes by zájemce zaplatil trojnásobek. „Tehdy šlo o bílou lakovanou kůži, která se nedala jen tak sehnat. Třeba Kučírek si rozbil hlavu, protože používal francouzskou přilbu, která mu nebyla nic platná,“ vzpomíná na začátky Bartoš.
Na konci padesátých let nechyběl u zrodu klubu Favorit Brno. „Tehdy se jezdilo méně etap, ale byly mnohem delší, měřily něco málo pod pět set kilometrů. Říkalo se jim hrdinské. Startovalo se brzy ráno a končilo za soumraku, přitom průměr jízdy byl kolem 26 km/h,“ říká. „Také s dopingem jsem se často setkal, tehdy totiž nebyl zakázaný. Reprezentanti si podpůrné látky vozili z Itálie, kde byly běžně v prodeji. Já se k těm drasťákům ale nedostal. U nás byl k mání tak akorát fermetrazin. Způsoboval eufórii, dobrou náladu a výkon přece jen trochu podpořil,“ vzpomíná. „Při trenérském studiu na Karlově univerzitě jsem jednou vyzkoušel dexfermetrazin. Z fyziologie nás tehdy měla profesorka Sobolová, která naháněla každému strach. Vzal jsme si ho tehdy v životě poprvé a naposledy a zkoušku udělal hned,“ usmívá se neskutečně vitální pamětník.
Do deníku si Bartoš poctivě zapisuje každý kilometr, kterých za rok ušlape kolem sedmi tisíc. Léto, zima, počasí nerozhoduje. „Kolem poledního je nejtepleji. Vydávám se třeba na přehradu, ale po silnicích, jež nejsou tak frekventované,“ říká. Všechna kola má uschována v bytě a jak tvrdí, jedno z nich má pro něj hodnotu dokonce sto tisíc korun.
V minulosti objevil, vychoval a úspěšně vedl mnoho bývalých reprezentantů. Navzdory osmi křížkům je stále cyklistickým nadšencem a s partou kamarádů se v létě vydává po stopách Tour de France. „Nejvíce si vážím cyklisty, jakým byl Eddy Mercx, i když oproti Armstrongovi získal o dvě celková umístění na Tour de France méně. Od Mercxe mám i kolo,“ prozrazuje pan Bartoš.